Již od sedmdesátých let, s příchodem reformované liturgie římského ritu se diskutuje o tom, jaké mají být postoje věřících při mši. V naprosté většině kostelů (i když ne ve všech) je obvyklé, že věřící stojí od příchodu kněze k oltáři až ke vstupní modlitbě včetně, při zpěvu Aleluja před evangeliem a při četbě evangelia, při vyznání víry a přímluvách, od výzvy před modlitbou nad dary až do Sanctus (Svatý), jak to vyžaduje poslední vydání misálu Pavla VI., upraveného v r. 2002 bl. Janem Pavlem II.

Někde však není úplně zřejmé, jaký postoj mají věřící zaujmout po modlitbě Sanctus. Misál nepřipouští, aby věřící seděli (častý jev např. v Rakousku nebo Německu) a proto žádá, aby stáli až do konce mše. Zároveň však zmiňuje situaci ve většině farností, kde lidé klečí tak, jak tomu bývalo dříve a jak to i dnes žádá misál bl. Jana XXIII. Zde se jasně říká