Ze vzpomínek účastníků II. vatikánského koncilu: "...Mnozí byli tak rozhořčeni, že přestali mluvit a odešli. Jiné to urazilo až k pláči. Situace byla nesnesitelná a kardinálovo chování nelze nazvat jinak než hrubé. Dojem, jaký to v lidech vyvolalo, dokládá reakce jednoho irského biskupa, jezuity. Byl to velice klidný muž. Tehdy mi řekl: „Pro nás z anglosaského světa je takovéto vedení debaty jednoduše neakceptovatelné.“ Zde tedy nastal zásadní obrat.
Mnozí Angličané a Američané se začali ptát: Na co si tu vlastně hrajeme? Co se to tu děje? Kard. Döpfner  vstal a řekl: Je tu více lidí, kteří by měli právo vystoupit. Všichni ode mne zítra dostanou osobní dopis. List přišel a stálo tam, aby se dotyční dostavili na schůzku s kard. Döpfnerem. Ten jim pak sdělil, že nelze vyhovět jejich požadavku na vystoupení v koncilní aule, že to mají v poslušnosti přijmout a předat své promluvy písemně. Oněch sedmnáct koncilních otců odmítlo se slovy: Koncil není nikdy objektivně informován o tom, jaká se tu hraje hra. Nedostali jsme k tomu nikdy příležitost... Zatímco tito lidé se nedostali k oprávněnému slovu, druhý den