Na hřbitovech v těchto dnech potkáváme davy lidí, kteří přicházejí nazdobit a upravit hroby svých blízkých zemřelých. Ovšem ne všichni pamatují také na to nejdůležitější - na modlitbu za ně.

Tím, že se modlíme za všechny naše zemřelé, naplňujeme skutek lásky. Je totiž pravda, že můžeme tady na zemi našim zemřelým pomoci. Možná i víc, než když byli ještě s námi. Protože modlitba, prosba, spojená s plnými nebo částečnými odpustky v jejich prospěch, sloužení zádušní mše svaté, to jsou velké skutky milosrdenství k nim. Modlit se za zemřelé není marné, protože nevíme, jaký byl vnitřní život zemřelého ve vztahu k Bohu; nemůžu vědět, jestli je vyloučen z patření na Boha, proto, že si to sám vybral, nebo jestli se nachází ve stavu očišťování, v očistci, nebo už v nebeské slávě. Proto je užitečné se modlit, protože já si musím stále myslet, že si zvolil Boha.

Při pohřbech se člověku často nutí myšlenka: Mohl jsem pro něj udělat víc, teď už je příliš pozdě. Je skutečně tolik pozdě? Není příliš pozdě, protože díky společenství svatých, jak také řekl papež Benedikt XVI. v dušičkovém týdnu 2010 při modlitbě Anděl Páně, máme možnost pro ně ještě něco udělat. Jistě musíme uznat chybu, ale zároveň je to napomenutí a povzbuzení, abychom udělali víc pro ty, kdo jsou nám nablízku, kdo s námi žijí, sdílejí celou existenci, naše city, naše kříže a soužení. Nehledě na předčasnou ztrátu osoby, můžeme pro ni stále něco dělat.

Připomíná to i jeden zajímavý příběh o jiných světech, kde se zpívá píseň věčné radosti:

Když jsem byl malý, byla naše rodina jednou z mála v okolí, která měla telefon. Ještě jsem k té béžové krabici na skříni u schodiště nedosáhl, ale fascinovalo mě, když do ní máma mluvila. Jednoho dne jsem si přisunul židli a objevil, že v krabici bydlí úžasná osoba. Jmenovala se „Informace, prosím“ a nebylo nic, co by nevěděla.

Jednoho dne byla máma zpívat se sborem na svatbě a já si hrál v dědově dílně u ponku a praštil jsem se kladivem do prstu. Strašně to bolelo, brečel jsem, ale doma nebyl nikdo, kdo by mě utěšil.

Chodil jsem zoufale po domě, cucal si prst, ve kterém to cukalo, až jsem přišel ke schodišti. Telefon! Pamatoval jsem si jen čísla 1 a 4, tak jsem je vytočil. A tichý hlas mi řekl do ucha: „Informace, prosím.“ „Bouchl jsem se do prstu,“ zabulil jsem se slzami v očích do telefonu, vědom si toho, že mám konečně posluchače. „Copak maminka není doma?“ ozvala se otázka. Vzlykal jsem. „Teče ti krev?“ zeptal se hlas. – „Ne, ale uhodil jsem se kladivem.“ – „Můžeš si otevřít ledničku?“ Odpověděl jsem, že ano. „Tak si odštípni kousek ledu a přidrž si ho u prstu,“ řekl hlas.

Nu a pak jsem volal „Informace, prosím“ na všechno. Dozvěděl jsem se, že Aljaška a Kamčatka jsou blízko sebe, ač to tak nevypadá. Pomohla mi s matematikou. Řekla mi, že veverka, která utekla z naší zoo a já ji našel a přinesl domů, bude jíst ovoce a oříšky. A až se uklidní, abych ji do zoo vrátil...

Brzy nato se stalo, že uhynula Péťa, naše andulka. Zavolal jsem „Informace, prosím“ a sdělil jí tu smutnou novinu. Chlácholila mě, ale já se ptal: „Čím to, že ptáčkové mají krásně zpívat a přinášet radost jenom proto, aby skončili jako hromádka peří na dně klece?“ Asi cítila, jak mi na tom záleží: „Milane, pamatuj si jednou provždy, že jsou jiné světy, kde se zpívá.“ Konečně se mi ulevilo... A pak jsem se zase jednou do telefonu zeptal: „Jak mám správně napsat ‚fix‘?“

Když mi bylo sedmnáct, přestěhoval jsem se z našeho malého města do Prahy. „Informace, prosím“ zůstala v kouzelném přístroji v domě, kde žili už jen babička s dědou. Teprve teď mi došlo, jak byla trpělivá a laskavá, když trávila čas s malým klukem. V okamžicích pochybností jsem si často vyvolával ten pocit bezpečí, který jsem zažíval, když jsem zvedl sluchátko.

Do rodného domu jsem se vrátil už jako dospělý muž. Objal jsem se se svým bratrem, který se tam nastěhoval, pozdravil ostatní příbuzné, ale najednou, skoro bez přemýšlení, jsem zase stál u té staré šedivé krabice a vytáčel čísla 1 a 4.

„Informace, prosím,“ řekl ten tichý, zřetelný hlas. Vlastně jsem nic takového neplánoval, ale najednou se slyším, jak říkám: „Mohla byste mi prosím říct, jak se správně napíše ‚fix‘?“ Nastala dlouhá pomlka a pak následovala tiše pronesená odpověď: „Tak bych řekla, že se ten prstíček už zahojil.“ Zasmál jsem se. „Tak jste to opravdu vy,“ vydechl jsem překvapením, „to bych rád věděl, jestli tušíte, jak moc jste pro mě v té době znamenala.“ – „To bych ráda věděla, jestli máte tušení, jak moc vaše volání znamenalo pro mě. Sama nemám děti a těšívala jsem se na každé vaše zavolání,“ odpověděla. Vyprávěl jsem jí, jak často jsem na ni za ta léta myslel, a zeptal se, zda se mohu zase ohlásit, až přijedu navštívit bratra. „Prosím, udělejte to,“ řekla, „prostě řekněte, že chcete Kateřinu.“

Tři měsíce nato jsem byl v městečku zase. Na informacích byl jiný hlas. Ptal jsem se po paní Kateřině. „Jste přítel?“ zeptala se slečna v ústředně. „Ano, docela starý přítel,“ odpověděl jsem. „Je mi líto, že vám to musím říct,“ ozvalo se ve sluchátku, „Kateřina posledních pár let pracovala už jen na částečný úvazek, byla nemocná. Je to pět týdnů, co zemřela.“

Ještě než jsem mohl zavěsit, řekla: „Počkejte minutku, neříkal jste, že se jmenujete Milan? No ovšem, paní Kateřina tu nechala vzkaz pro případ, že byste zavolal. Já vám to přečtu, ta poznámka zněla takhle: ‚Řekněte mu, že jsou jiné světy, kde se zpívá. On už bude vědět.‘“ Poděkoval jsem a zavěsil.

Udělejme modlitbou pro naše zemřelé vše, co můžeme. Pomozme jim, aby i v jejich novém světě mohli zpívat píseň věčné radosti.