Popeleční středa (lat. feria quarta cinerum) je den, který zahajuje dobu svatopostní. Ta zahrnuje 40 postních dnů a 6 nedělí (které se do postu nezapočítávají) před Zmrtvýchvstáním Páně. V tradičním římském ritu je vždy středou po neděli zvané Quinqagesima.
 

Popeleční středou tedy začíná doba svatopostní, zvaná též tempus quadragesimae (doba 40 dnů před Velikonocemi). Tato doba má těsně před Velikonocemi dva zvláštní úseky zvané
a) tempus Passionis - doba pašijová, která začíná v předvečer neděle smrtelné (5. postní) a trvá až do Mše velikonoční vigilie na Bílou sobotu;
b) týden od neděle Květné do Bílé soboty včetně nazývaný Svatý týden (Hebdomada sancta), poslední tři dny tohoto týdne pak Svaté třídenní (Triduum sacrum).
 

Popeleční středa je dnem přísného postu. Je to nejen půst od masa, ale také půst újmy (jen jednou za den se dosyta najíst). Připomíná nám také pomíjivost pozemského života a povinnost kát se za své hříchy.
 

Obřady popeleční středy se konají přede mší. Kněz světí popel a následně jím označí věřící, kteří při tom klečí. Kněz buďto sype popel na hlavu, nebo popelem udělá na na čele znamení kříže a říká „Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris!“ To znamená „Pamatuj, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš!“ (srv Gn. 3,19).
 

V dobách ranného křesťanství v tento první den postní doby zahajovali těžcí hříšníci veřejné pokání, které trvalo přes celou postní dobu. Během ní byli vykázáni z kostela a u kostelních dveří prosili věřící o modlitby. Onomu vykázání z kostela předcházelo symbolické sypání si popela na hlavu jako znak pokání. Zatímco veřejné pokání vymizelo, sypání popela coby symbol pokání přetrvalo a rozšířilo se na všechny věřící.
 

Popel se získá spálením ratolestí posvěcených o Květné neděli předchozího roku. Připomíná nám, že to, k čemu se máme svým skutečným obrácením zcela bezvýhradně zaměřit, je něco velmi velkého, že to překračuje hranice našich běžných úvah a představ: Jsme vyzváni, abychom ve svém nejvyšším zájmu i v zájmu Boží slávy učinili zcela rozhodný a radikální obrat, který se týká všech složek lidského života.
 

Člověk, který domyslí obsah a dosah této prosté formule, musí se vlastně do jisté míry zděsit - vždyť bude z chrámu vycházet s rozhodným přesvědčením, že v tom způsobu života, který dosud praktikoval, rozhodně dále pokračovat nemůže.
 

Tato věta, tak silně spojená s počátkem dějin lidstva, má takovou platnost, takový dopad a takové důsledky, že nemůže zůstat uzavřena v tomto chrámě a musí se stát od této chvíle našim ustavičným průvodcem, rádcem, strážcem a vychovatelem.
 

Všechno to, co jsme dosud dělali anebo odmítli vykonat, vyžaduje přísnou revizi a zhodnocení. A také přecenění ve světle skutečnosti, že sám nejsem nic víc než pouhý prach a nic více tu po mně nezbude, i kdyby nad hrstkou mého prachu bláhoví potomci vystavěli tu největší pyramidu. Tato věta doléhá k našemu sluchu právě proto, aby v nás vyvolala podobnou reakci, jakou vyvolala u prvního ze všech lidí, který si ještě krátce před tím, než ji uslyšel z Božích úst, myslel o sobě, že je něčím nedostižně velikým, že je jako Bůh.
 

Nic nepotřebuje dnešní člověk naléhavěji, než aby si uvědomil, čím skutečně je. Dnes si nikoliv jen společnost jako taková, ale podle jejího svůdného příkladu každý sám staví svou nebetyčnou babylonskou věž. Všichni spolu zápolí, kdo výš, kdo lépe.
 

Naše velikost se však zakládá nikoliv na odvaze našeho zpupného sebevědomí, ale právě na tom, že i tento náš ubohý a nicotný prach a popel Bůh pozvedá až k sobě.
 

Jeho Syn proto sestoupil do tak křehkého lidství, které je prach a popel, a proto nám dal za pokrm i své lidství i své božství, aby Otec v nás spatřoval již nikoliv hříšnou lidskou nicotu, ale svého vlastního Syna. Bez spojení s Bohem jsme ve skutečnosti vzhledem ke svým hříchům ještě méně než nic. To, co je na člověku skutečně veliké, není jeho, ale Boží. Na nás je, abychom Bohu dovolili do sebe co nejvíce vstoupit.
 

Popel na naší hlavě nám tedy jen výstižně připomíná nezvratnou realitu, mimo kterou pro nás není záchrany. Čím je pro nás všechen časný svět? Kazatel to vyjadřuje velmi výstižně: Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací (3, 20).
 

Kdo to odmítá vzít na vědomí, vystřízliví jednou ze své bláhové svéhlavosti, až zjistí, že odmítaný prach a popel kajícnosti se mu změnil v prach a popel zoufalství, o jakém shodně mluví prorok Ezechiel i Janovo Zjevení. V prvním případě se to týká pádu slavného a bohatého Týru, kterému prorok předpovídá: Budou se nad tebou rozléhat jejich hlasy, budou hořce úpět a budou si na hlavu házet prach a válet se v popelu (Ez 27,30).
 

A podobně líčí Apokalypsa neodvratný pád světa pyšných bohatců: A sypou si prach na hlavu a v pláči a nářku křičí: „Běda, běda, tak veliké město, na jehož blahobytu zbohatli všichni majitelé – a v jedinou hodinu bylo zpustošeno!“ (18,19).