V noci z 24. na 25. června 1951 přivedl mladý Mityska na faru do Horního Újezdu nejen kapitána Malého, ale i sedláka Antonína Plichtu staršího ze Šebkovic, známého partyzánského velitele z časů okupace, aktivního člena lidové strany a odpůrce kolektivizace (Plichta se v té době rovněž skrýval před zatčením). Oba výše uvedené místní zemědělce otec Pařil znal a důvěřoval jim. Zarazilo ho, že přišli ozbrojeni. Tím hůře by se mu však odmítalo vpustit je na faru i s kapitánem Malým, který v něm budil na první pohled podezření svým arogantním a neopatrným vystupováním i tíhnutím k alkoholu. Navzdory varování patera Pařila, že je na faře sledován, zdrželi se u něj nezvaní návštěvníci až do večera 26. června 1951. Dokonce si na faru prostřednictvím kuchařky Heleny Nestrojilové pozvali manželku Antonína Plichty, se kterou chtěl její muž probrat ukrytí celé své rodiny před zatčením. Posilněni jídlem a pitím z farní kuchyně vydali se „partyzáni“ zadním vchodem přes zahradu „za dalšími úkoly“. Poslední úkol kapitána Malého, přepadení schůze

Myšlenka, že slavení versus populum (čelem k lidu) byla formou původní, a zvláště formou Poslední večeře, spočívá zcela prostě na mylné představě křesťanské nebo také nekřesťanské hostiny ve starověku. Předsedající společnosti u stolu neměl v raně křesťanské době nikdy své místo proti ostatním účastníkům hostiny. Všichni seděli nebo leželi na konvexní straně stolu ve tvaru písmene sigma nebo podkovy ... V křesťanském starověku nikdy nemohla vzniknout myšlenka, že by předsedající musel zaujmout místo versus populum. Společný charakter večeře byl zdůrazněn právě opačným uspořádáním, totiž skutečností, že se všichni účastníci nacházeli na stejné straně stolu.

První cestou pokání je odsouzení hříchů: Ty první vypočti své hříchy, abys byl ospravedlněn. Proto také pravil prorok: Řekl jsem: Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti, a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem. Musíš tedy i ty odsoudit to, čím jsi zhřešil; Pánu to postačí k ospravedlnění. Vždyť kdo odsoudil to, čím zhřešil, neupadne už tak snadno znovu do stejného hříchu. Podněcuj žalobce ve svém nitru, vlastní svědomí, abys jednou neměl žalobce před soudnou stolicí Páně. Nuže to je jedna výtečná cesta k pokání. Ale ani ta další není o nic horší: Nemysleme na křivdy utrpěné od nepřátel, ovládejme hněv a odpouštějme provinění svým spoluslužebníkům. Pak bude

Posvátný jazyk, který je výrazovým prostředkem nejenom jednotlivců, ale celého společenství, které se drží určité tradice, má konzervační schopnost: houževnatě lpí na archaických jazykových formách. Kromě toho jsou v něm zavedeny vnější prvky, jako asociace na starobylou náboženskou tradici. Ukázkovým příkladem toho jsou hebrejské biblické výrazy, jež se uchovaly v latině, kterou používají křesťané (amen, aleluja, hosana, aj.), jak si všímá sv. Augustin. (srov. De doctrina Christiana II, 34-35). V průběhu dějin se v křesťanské bohoslužbě uplatnilo mnoho různých jazyků. V ritu římském a v dalších západních ritech je to latina. Ve všech těchto liturgických jazycích se nacházejí stylové formy, které

V pátek slavíme Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a celý měsíc červen je zasvěcen úctě Božského Srdce Pána Ježíše.

Miluji tě odvěků, přitáhl jsem tě na své srdce, praví Bůh (srov. Jer 31,3).
Náznak úcty k Božskému Srdci se objevuje již v křesťanském starověku. Až do 12. století se však úcta Božskému Srdci prokazovala soukromě. Druhá božská osoba se v křesťanské literatuře ztotožňuje s Nejsvětějším Srdcem Páně: „Otevření jeho boku nám totiž vyjevilo nesmírné dobrodiní lásky jeho srdce k nám." Svatý Bernard (1090 – 1153) vytvořil první ucelenou

Pán Ježíš v roce 1674 sdělil řeholní sestře Markétě Marii Alacoque: "Je velmi mnoho těch, kteří mně odplácí nevděkem a pohanou. Ať je proto ustanovena zvláštní slavnost k uctění mého Srdce."

Sestra Markéta viděla Božské Srdce v oslňujícím lesku ovinuté trním a označené křížem. Pán Ježíš jí vyzval, aby k tomuto Srdci hořela láskou a rozšiřovala k němu úctu v jeho Církvi. Součástí úcty má být i přijímání Nejsvětějšího Kristova Těla a adorace Oltářní svátosti vždy na první pátek v měsíci.

Již za 9 po sobě jdoucích 1. pátků (včetně svaté zpovědi) nabízí milost pokání při umírání, že lidé nezemřou bez přijetí svatých svátostí. Pro ctitele tohoto Srdce dal r. 1685 Pán Ježíš Markétě 12 přislíbení, která jsou podmíněna nejen uvedenou úctou, ale i úsilím žít podle

POKYNY PRO ZÁJEMCE O FOTOGRAFOVÁNÍ A NATÁČENÍ V KOSTELE
PŘI LITURGICKÝCH AKCÍCH

Jestliže si někdo přeje zachytit významné okamžiky svého života nebo života svých blízkých, je potřeba autory fotografií či video snímků upozornit na specifika liturgického obřadu v kostele.
Dovolte proto několik rad, jak se v liturgickém prostoru a při liturgii pohybovat, kdy fotografovat a kdy ne. (Mějme přitom pro lepší představu na mysli srovnání například s

Mše sv. nebyla nikdy vytvářena lidmi. Křesťané vždy věřili v její Božský původ a proto ji vnímali jako jedinou věčnou liturgii Církve svaté. Jejím hlavním kritériem vždy bylo "Lex orandi - lex credendi", neboli: modlíme se tak, jak věříme a věříme tak, jak se modlíme. V dějinách proto nebyla liturgie měněna vůbec, nebo jen v tom smyslu, aby ještě lépe odpovídala tomuto zákonu Lex orandi - lex credendi.

Ve druhé polovině XX. stol. se však stalo něco, co v Církvi nemá obdoby. Během pouhých osmi let (!) bylo ve Mši sv. provedeno více změn, než předtím za dvě tisíciletí!

Zde je jejich výčet s uvedením přísl. historických