V konzumních poměrech tržní společnosti si rychle zvykáme na to, že dobré je vše, co se nám právě líbí, co považujeme za zajímavé, neobvyklé. Jsme přitom v pokušení přenášet tento způsob hodnocení věcí na cokoli, tedy i na vztah mezi člověkem a Bohem. Mnozí naši bratři a sestry už zapomněli na odvěké přesvědčení starých filosofů, že objektivní pravda a skutečnost je důležitější, než subjektivní pocit a domněnka. Zapomněli i na prastarou víru Církve, že smyslem lidského života je oslavovat, milovat a chválit Boha, jemu sloužit a tím spasit svou nesmrtelnou duši.

Do středu všeho dění se místo Boha staví člověk. Jeho pocity, jeho vůle. To se samozřejmě promítá i do bohoslužby. Jejím hlavním kritériem pak přestává být oslava Boží a posvěcení člověka, místo toho je důležitý jakýsi "dobrý pocit", tedy, zda my, lidé jsme byli spokojeni, zda nám se vše "líbilo". A tak se pomalu stává realitou i rockový koncert v kostele, jehož více či méně výrazným doplňkem je i cosi, co ještě nazýváme mší. Přitom zkušenosti z okolních zemí