V konzumních poměrech tržní společnosti si rychle zvykáme na to, že dobré je vše, co se nám právě líbí, co považujeme za zajímavé, neobvyklé. Jsme přitom v pokušení přenášet tento způsob hodnocení věcí na cokoli, tedy i na vztah mezi člověkem a Bohem. Mnozí naši bratři a sestry už zapomněli na odvěké přesvědčení starých filosofů, že objektivní pravda a skutečnost je důležitější, než subjektivní pocit a domněnka. Zapomněli i na prastarou víru Církve, že smyslem lidského života je oslavovat, milovat a chválit Boha, jemu sloužit a tím spasit svou nesmrtelnou duši.

Do středu všeho dění se místo Boha staví člověk. Jeho pocity, jeho vůle. To se samozřejmě promítá i do bohoslužby. Jejím hlavním kritériem pak přestává být oslava Boží a posvěcení člověka, místo toho je důležitý jakýsi "dobrý pocit", tedy, zda my, lidé jsme byli spokojeni, zda nám se vše "líbilo". A tak se pomalu stává realitou i rockový koncert v kostele, jehož více či méně výrazným doplňkem je i cosi, co ještě nazýváme mší. Přitom zkušenosti z okolních zemí, kde s těmito experimenty začali mnohem dříve, nás mohou jasně poučit o tom, že to nevede k posílení a oživení křesťanské víry v daném místě, ale naopak k jejímu rychlému úpadku!

Hudba je pouze částí liturgie a její pokornou služebnicí (sv. papež Pius X.)

Když se s tímto cirkusem v kostele (jak se v pátek 3. 5. 2013 doslova zpívalo i v Třebíči) začíná, lze nejdříve opravdu pozorovat zvýšený zájem zejména mladých lidí. Troufám si však poznamenat, že podobný zájem můžeme pozorovat vždy, když se něco ničí a boří: Kdyby v pražské Divadelní ulici a v nejbližším okolí nebyly policejní zátarasy, jistě by tam hned po výbuchu bylo tolik lidí, jako nikdy jindy. Explose v centru hlavního města opravdu není realita všedních dní. Přesto by k vidění nebylo nic jiného, než zkrvavené tváře, zničené domy, auta i umělecká díla v blízké galerii. Co by asi následovalo za dva až tři dny? Absolutní nezájem. Kdo by chodil na místo, kde bylo vše zničeno? A přesně to se dělo ve všech zemích, kde se s tzv. "rockovými bohoslužbami" experimentovalo. Po počátečním zvýšeném zájmu nastalo vyprázdnění kostela - ti, kdo byli hluboce zakořeněni ve víře, začali chodit raději jinam, a ti, kdo hledali jen pobavení a zážitky, šli za jinou zábavou. (Troufám si také tvrdit, že kdo hledá hlavně rockovou hudbu, najde vždy a všude dostatek jiných nabídek, jimž rocková kostelní schola nikdy nebude moci "konkurovat".)

Chrámová skladba je tím posvátnější a liturgičtější, čím více se blíží svým rytmem, svou inspirací a svou lahodou gregoriánské melodii, a tím méně je hodna chrámu, čím více se vzdaluje od tohoto svrchovaného vzoru

Uplatňovat svévoli v liturgii nesmí nikdo. Bylo to řečeno i napsáno nesčetněkrát, včetně II. vatikánského koncilu. Každý kněz to ví. Nejde přitom o to, že by nám ti, kdo jsou za liturgii odpovědní, chtěli bezúčelně bránit v kreativitě. Jde o to bránit díla vysoké hodnoty před výbuchy, které všechno ničí. A liturgie Božského původu, tedy ten pravý a správný způsob uctívání živého a pravého Boha, je to nejcennější dílo, které tady na zemi máme. To je ten důvod, proč bychom ji měli chránit a nikoli ničit.

Pokud jde o liturgické hudební skladby, můžeme si připomenout např. slova bl. papeže Jana Pavla II., kterými se 22. listopadu 2003 v Římě znovu přihlásil k postoji svého předchůdce sv. papeže Pia X. a řekl, že přijímá za svůj jeho obecný zákon formulovaný těmito slovy: „chrámová skladba je tím posvátnější a liturgičtější, čím více se blíží svým rytmem, svou inspirací a svou lahodou gregoriánské melodii, a tím méně je hodna chrámu, čím více se vzdaluje od tohoto svrchovaného vzoru“.

Jsou to slova sv. papeže Pia X., která formuloval ve svém Motu proprio O posvátné hudbě z 22. listopadu 1903 Tra le sollecitudini. Tam se mj. v kapitole o všeobecných zásadách dočteme:

1. Posvátná hudba jakožto nedílná (integrální) část slavné liturgie má s ní společný všeobecný cíl, totiž slávu Boží a posvěcení i vzdělání věřících. Přispívá k zvětšení krásy a lesku církevních obřadů, a jako její hlavní úkol je přiodívat vhodnou melodií liturgický text, jenž se předkládá mysli věřících, tak její vlastní účel je dodávat textu samému větší účinnosti, aby věřící takto byli snáze povzbuzeni ke zbožnosti a lépe se připravili na přijetí plodů milosti, které pocházejí ze slavení přesvatých tajemství.

2. Posvátná hudba musí tedy mít ve vynikajícím stupni ty vlastnosti, jež jsou vlastní liturgii, a to především posvátnost, správnost forem; odtud sám sebou vyplývá jiný její rys, totiž všeobecnost.

Musí být p o s v á t n á , a tedy prosta jakékoli světskosti a to nejen sama v sobě, nýbrž i ve způsobu, jakým bývá podávána od účinkujících.

Musí být pravým uměním, neboť není možno, aby jinak měla na ducha posluchačů onu působivost, které chce Církev dosíci, přijímajíc do své liturgie zvukové umění."

O moderní hudbě v liturgii pak toto Motu proprio říká naprosto jasně a jednoznačně:

Vzhledem k tomu, že moderní hudba se dala hlavně do služeb světských, je třeba s větší bedlivostí přihlížet k tomu, aby hudební skladby moderního slohu, které se připouštějí do chrámu, neobsahovaly nic světského, nepřipomínaly divadelní motivy a nebyly vytvořeny na způsob světských kusů ani ve svých vnějších formách."

Podle tohoto dokumentu hudební žánr, který se svou povahou nejvíce vzdaluje gregoriánskému zpěvu a klasické polyfonii, "se zároveň vzdaluje nejdůležitějšímu zákonu každé dobré posvátné hudby. Mimo to vnitřní stavba, rytmus a tak zvaná konvenčnost tohoto slohu odpovídají jen velmi špatně požadavkům pravé liturgické hudby."

V odst. 20. a 23. se pak doslova říká: Je přísně zakázáno tzv. hudebním kapelám hrát v kostele; jen v některém zvláštním případě, dá-li k tomu ordinář souhlas, bude dovoleno připustit omezený, rozumný a prostoru přiměřený výbor dechových nástrojů, je-li ovšem skladba i doprovod psán ve slohu vážném, vhodném a vesměs podobném doprovodu varhan. Všeobecně se musí odsoudit jako nejhorší zlořád, aby liturgie byla podružná a takřka podřízena hudbě, neboť hudba je pouze část liturgie a její pokorná služebnice.

Zachraňte nesmírné hudební bohatství církve, které nachází své vrcholné vyjádření v gregoriánském chorálu a polyfonii!

Když se bl. Jan Pavel II. jednoznačně přihlásil k tomuto Motu proprio sv. Pia X., stalo se tak vlastně na sklonku jeho života, jen dva roky před smrtí, po dlouholetých zkušenostech s liturgiemi Světových dnů mládeže. Ty však ve svém dokumentu nezmiňuje ani slůvkem jakožto vhodný příklad správného provedení liturgické hudby. Jistě to učinit mohl, pokud by tento zjev pastorační praxe opravdu sám považoval za následováníhodný vzor. Když o této hudební praxi mlčí, lze se spíše domnívat, že tento druh hudební produkce při mši svaté pouze toleroval, tak jako to činil i jeho nástupce Benedikt XVI.

Ten řekl 10. listopadu 2012 členům chrámových sborů z celé Itálie tato slova: „Vám, drazí přátelé, náleží důležitá role. Vynasnažte se, abyste zlepšili kvalitu liturgického zpěvu. Bez obav zachraňte a zhodnoťte nesmírné hudební bohatství církve, které nachází své vrcholné vyjádření v gregoriánském chorálu a polyfonii, jak potvrzuje II. Vatikánský koncil" (srov. Sacrosanctum Concilium, 116).

Účel liturgické hudby úzce souvisí s asketickým výstupem člověka k Bohu. Chválením a oslavou Boha totiž člověk vystupuje k Bohu, posvěcuje se, jeho nitro se probouzí, jak praví sv. Tomáš Akvinský, přičemž dodává: "Liturgický zpěv přivádí nás i ty, kteří naslouchají, k uctivé bázni Boží" (ST, II-II, q.91, a.1, cit. in Joseph Ratzinger, La festa della fede, str. 92).

Každý nechť posoudí, nakolik to, čeho začínáme být v Třebíči svědky, těmto kritériím opravdu odpovídá...

P. Vlastimil Vojtěch Protivínský