Nikdo nemůže říci, že každý obyvatel venkova je plný ctnosti, zatímco každý obyvatel města je plný neřesti. Na druhou stranu, život na venkově je zjevně blíže přírodě, než život ve městě. Takže jestliže byla příroda stvořena Bohem, aby byla nezbytným nositelem té nadpřirozenosti, bez níž žádná duše nemůže vstoupit do nebe, pak obyvatelé venkova budou jako takoví blíže Bohu, než obyvatelé velkoměsta, a obyvatel velkoměsta, který se bude chtít dostat do nebe, se bude muset přinejmenším zamyslet nad uspořádáním svého života ve městě.
„Uč se od svého nepřítele,“ říkali latiníci. Komunismus je jedním z nejstrašnějších nepřátel katolicismu všech dob a dva význační komunisté jsou známí pro svou nenávist k obyvatelům venkova neboli rolníkům. Pro Lenina (1870-1924), vůdce ruské revoluce v roce 1917, byl největší překážkou na cestě bezbožné revoluce, starosvětský rolník, zakořeněný v půdě, hluboce si vědomý své nicoty jakožto stvoření obklopeného tajemstvím Stvoření, na němž závisel. Zatímco obyvatel města žijící v umělém a člověkem vytvořeném světě továren, strojů a lidských robotů, ve světě zatíženém různými druhy zášti, byl zcela náchylný k revoluci (proto de Corte říká, že moderní politici neustále slibují „změnu“).
Také pro Gramsciho představovalo rolnictvo obávaného nepřítele, který měl být revolucí přemožen. Se svým „selským rozumem“ a svým „přirozeným řádem“ bylo rolnictvo základem celého systému hodnot, které musely odejít. Náboženství, rodina, vlast, armáda, příroda, kultura musely ustoupit zcela novému způsobu myšlení v souladu s novým světovým řádem.
Celý článek najdete zde.