Žádná lidská bytost na této zemi nebyla nikdy Bohem stvořena pro jakýkoliv jiný důvod, než aby šla do nebe (1 Tim. 2, 4). Proto dobrota Boží působí stále, v jedné či druhé formě, více či méně silně, aby přitáhla všechny duše k nebi. A jestliže člověk začne na tuto přitažlivost reagovat, musí si dříve či později uvědomit, že spousta duší, které jej obklopují, jsou si této přitažlivosti buď nevědomy, nebo se jí rozhodně brání. 
 
Čím vážněji se člověk zabývá otázkou spásy své duše, tím vážněji si musí lámat hlavu nad tím, jaké jsou faktory ve světě kolem něj, které nutí tolik duší být tak lehkovážnými ohledně nebe nebo alespoň toho, jak se tam dostat.
 
Některé z těchto faktorů mu mohou být okamžitě zřejmé (například nedávný postup nepřirozené neřesti a její triumf v celosvětovém uzákonění „manželství“ stejného pohlaví). U jiných faktorů možná bude potřebovat mnohem více času, aby si je uvědomil, protože tak zjevně neodporují ctnosti a protože do prostředí vsákly před mnohem delší dobou: například život ve velkoměstech nebo satelitních městech, tj. předměstích. 
 
Nikdo nemůže říci, že každý obyvatel venkova je plný ctnosti, zatímco každý obyvatel města je plný neřesti. Na druhou stranu, život na venkově je zjevně blíže přírodě, než život ve městě. Takže jestliže byla příroda stvořena Bohem, aby byla nezbytným nositelem té nadpřirozenosti, bez níž žádná duše nemůže vstoupit do nebe, pak obyvatelé venkova budou jako takoví blíže Bohu, než obyvatelé velkoměsta, a obyvatel velkoměsta, který se bude chtít dostat do nebe, se bude muset přinejmenším zamyslet nad uspořádáním svého života ve městě.
 
„Uč se od svého nepřítele,“ říkali latiníci. Komunismus je jedním z nejstrašnějších nepřátel katolicismu všech dob a dva význační komunisté jsou známí pro svou nenávist k obyvatelům venkova neboli rolníkům. Pro Lenina (1870-1924), vůdce ruské revoluce v roce 1917, byl největší překážkou na cestě bezbožné revoluce, starosvětský rolník, zakořeněný v půdě, hluboce si vědomý své nicoty jakožto stvoření obklopeného tajemstvím Stvoření, na němž závisel. Zatímco obyvatel města žijící v umělém a člověkem vytvořeném světě továren, strojů a lidských robotů, ve světě zatíženém různými druhy zášti, byl zcela náchylný k revoluci (proto de Corte říká, že moderní politici neustále slibují „změnu“).
 
Antonio Gramsci (1860-1937) je po Leninovi a Stalinovi mistrem přechodu revoluce od „tvrdého“ komunismu k „měkkému“ globalismu. Také pro Gramsciho představovalo rolnictvo obávaného nepřítele, který měl být revolucí přemožen. Se svým „selským rozumem“ a svým „přirozeným řádem“ bylo rolnictvo základem celého systému hodnot, které musely odejít. Náboženství, rodina, vlast, armáda, příroda, kultura musely ustoupit zcela novému způsobu myšlení v souladu s novým světovým řádem. 
 
Aby se lidé posunuli od svého starého myšlení, měla být celá jejich kultura podvrácena nikoliv již násilným útokem proti jejich ekonomice, ale „pochodem institucemi“, všemi jejich institucemi. Revoluce měla přetvořit jejich vzdělávání, umění, zábavu, zprávy, sport atd., každý rys jejich kultury v nejširším smyslu, aby se podryl celý způsob života dříve ztělesněný v rolnictvu. A Gramsciho revoluce natolik uspěla při svržení starého přirozeného řádu, že farmáři obdělávající půdu jsou nyní tak závislí na strojích a banksterech [spojení slov bankéř a gangster – pozn. překl.], že již jsou jen stěží rolníky ve starém smyslu.
Ale revoluce dnes je tak otevřenou válkou proti „všemu, co se nazývá Bohem“, že neexistuje žádný možný lidský způsob obnovy jakéhokoliv rolnictva, které by se jí postavilo. Nejlepší možné rolnictvo jako takové není řešením. Problém není jen kulturní. Opravdovým problémem je naše apostaze od Boha. Opravdové řešení začíná s modlitbou, kterou je nicméně zdánlivě všemocná revoluce bezmocná zastavit.
 
Celý článek najdete zde.