Sypání popela na hlavu, nebo jeho házení do vzduchu najdeme i v jiných kulturách. Ale u křesťanů má smysl mnohem hlubší, krásnější a přitom možná ne tolik nápadný:

Popel, který se na nás sype na popeleční středu se totiž napřed světí. Obřad svěcení říká ale úplný opak toho, co značí popel - je to znamená vzkříšení. Svěcená voda je přece symbolem života. Svatopostní doba je nejen obdobím pláče - naříkáním nad smutným osudem všeho živého a marností všeho pozemského. Ale je to také období víry, že upřímným pokáním a Božím požehnáním se dá všechno zlo napravit.

S tímto úmyslem a s touto důvěrou přijímáme na počátku svatopostní doby popelec jako výzvu k napravení všeho zla a k obnovení země. Je to doba přípravy na velkonoce, kdy se nepokřtění křtili a oblékali roucho nevinnosti a kdy se s nimi celá církev podle slov sv. Lva Velkého ztotožňuje v obnově.

A kdy přesně tento zvyk začal? Nejstarší písemnou zprávu najdeme u sv. Řehoře Velikého, který svědčí o tom, že tímto způsobem se přijímali do společenství Církve tzv. veřejní hříšníci, kteří byli pro svá velká provinění na čas vyloučeni. Na počátku postní doby je užitečné, abychom si my všichni připomněli, že před Bohem musí každý člověk vyznat svou vinu. Proto Mši sv. začínáme antifonou "Slitováváš se nade všemi, Bože, a nemáš v nenávisti nic z toho co jsi stvořil; nechceš nás trestat za naše hříchy, protože chceš abychom se obrátili, a odpouštíš nám, neboť jsi náš Pán a Bůh."

V Římě, blízko starého Cirkus Maximus, kde se za pohanských dob děly hrubé a krvavé hry, je kostel vzkříšeni. Tam se shromáždil papež s celou kurií a s hlavou posypanou popelem spolu se zástupem lidí šli pěšky na výšinu k bazilice sv. Sabiny ke společné modlitbě. Ve světě ten obřad brzo napodobili. V Římě se uchovává v kratší formě dodnes. Svatý Otec koná obřad popeleční středy odpoledne právě u sv. Sabiny.

Obrázek nahoře: kněz udílí popelec.
Obrázek dole: kostel sv. Sabiny v Římě.