V prastarých legendách a spisech o svatém Václavu velkou plochu zaujímá vždy jeho mučednická smrt. Ale k tomu, aby se tato smrt stala předmětem tak obecné pozornosti, nestačí jen sám fakt, že to byla smrt násilná, ale rozhodující bylo, že u chrámových vrat byl úkladně zavražděn mladý člověk, muž, který byl nejen na tu dobu neobvyklým vladařem, ale že to byl právě někdo, koho již za života obestírala pověst svatosti.

Rozhodující pro jeho hodnocení nebylo tedy to, co ho postihlo zvenčí, ale co sám vykonal pro sebe i pro druhé. A to je i pro současnou dobu podivuhodně aktuální už jen proto, že evangelium je dokonale nadčasové a jeho důsledné praktikování je pro každou dobu stejně důležité, ba nezbytné.

Svatý Václav, který se s úctou a láskou i v zimě a v noci klaněl svátostnému Spasiteli před zavřenými chrámovými dveřmi, by si sotva dovolil bavit se volně s druhými uvnitř chrámu před bohoslužbou a po ní přímo před trůnem Nejvyššího.

Prodlévat ve skutečné blízkosti Ježíše skutečně přítomného v Eucharistii bylo pro něho nejvzácnější příležitostí obracet se nikoliv na lidi, ale k samotnému Bohu. Jeho účast byla účastí živé víry, úžasu a klanění. Kéž by nám předal tuto svou hlubokou úctu.

Podobnou úctu k posvátnu měl podle přání Benedikta XVI. znovu oživit tradiční římský ritus. Jenže věřící, kteří poznali jen Novus ordo, při kterém se stále něco hlasitě mluví nebo koná, jsou často na rozpacích, co mají dělat při tradičním obřadu, kdy se jim zdá, jako by jim kněz nevěnoval pozornost. Jenže právě tehdy se kněz i jejich jménem zcela osobně obrací k Bohu.

Posvátnost této liturgie spočívá také v tom, že některé části jsou jakoby zahaleny rouškou tajemství: nepředstavují se nápadně ani zraku ani sluchu přítomných. Pro věřícího je však důležité, aby ve své víře pronikal k podstatě toho, co se na oltáři děje a co ho má svým vznešeným a nekonečným obsahem a podstatou uchvacovat a naplňovat úžasem a úctou, aby tak byl i on uveden a vytržen do zcela osobního setkání s Ježíšem Kristem ve společenství andělů a svatých.

Důležitější než příruční misálky a brožury s mešním textem je proto pro každého potřebný takový výkladový materiál, který mu vysvětluje a objasňuje obsah, smysl a význam všeho, co se u oltáře a na oltáři děje. Misálky a podobné texty nejsou tedy určeny k tomu, aby z nich věřící slovo za slovem sledoval, co kněz říká, nýbrž aby se předem seznámil s obsahem posvátných textů a dal se jimi nadchnout a uchvátit.

Úcta k obřadu nevyplývá z toho, že do toho mohu mluvit nebo vstupovat, ale z vděčně pokorného hlubokého vědomí, že mohu být přítomen něčemu tak velikému, jako je reálné zpřítomnění kalvárské oběti. To živé vědomí a přesvědčení ovšem předpokládá a vyžaduje dobrou a nadšenou osobní katechezi, která zatím zcela schází.

S překotným a unáhleným odstraňováním funkčních balustrád, které odedávna oddělovaly kněžiště od chrámové lodi, se rozmělnil i rozdíl mezi Bohem posvěcenými osobami a laiky a vytratila se hranice toho, co je vznešené, posvátné, a proto nedotknutelné.

To, že se i neposvěcené ruce mohou dotýkat Nejsvětějšího, že při jeho přijímání mohou věřící zůstat stát, však nepředstavuje zvýšení jejich důstojnosti, ale pouze snížení důstojnosti Nejsvětějšího.

Chceme-li však účinně nastoupit proti neúctě, kterou svět chová k Bohu, musíme začít především u sebe s obnovou a evidentním prohloubením naší úcty k němu i v projevech vnějšího chování a postojů. Kdykoliv prosíme svatého Václava, aby nedal zahynout nám ani budoucím, prosme ho o jeden z účinných prostředků naší záchrany: o jeho hlubokou a opravdovou víru a úctu k svátostnému Spasiteli.

Poutní Mše svatá letos výjimečně nebude sloužena v kapli sv. Václava v Kojeticích, ale ve farním kostele v Újezdě v neděli 27. a av pondělí 28. 9. Všichni jste srdečně zváni.

Celý článek o svatém Václavovi najdete zde.