Navečer tohoto dne přišel Pán, provázen deseti apoštoly, z Bethanie do Jerusalema, S jakým srdcem vstupoval asi do jeho hradeb? Věděl, že svoboden už z něho nevyjde; po málo hodinách jej opustí s křížem na ramenou… Petr a Jan již připravili vše, čeho bylo třeba k večeři beránka. Poslední večeře… Zelenočtvrteční mše svatá… Kněz sice stoupá k oltáři v paramentech bílých, v barvě jasu a světla, pěje andělský zpěv, ale jaký smutek, jaká truchlivost vane ze všech modliteb!

Sv. Jan praví v evangeliu: »Když byl Ježíš miloval své, projevil jim nakonec svou lásku mírou nejvyšší…« Sv. Pavel však v epištole podotýká: »Té noci, kdy byl zrazen…« Noc zrazení, noc největšího nevděku vyvolil Pán, aby nám dal největší dar, aby nám odevzdal sám sebe v nejsvětější Svátosti… Varhany i zvony umlkají (jejich »srdce odlétají do Říma«, jak někde náš lid říká), velebná Svátost se odnáší s hlavního oltáře do vedlejší kaple nebo aspoň na vedlejší oltář, do tak zvané Getsemanské zahrady… Pán opouští s apoštoly večeřadlo a ubírá se s nimi přes potok Cedron na západní svah Olivetské hory… Pak odhalovány oltáře, zhasnuto věčné světlo… To vše, jakož i otevřený prázdný svatostánek nám připomíná, že odešel Pastýř dobrý. Církev odkládá královský háv, a jako staří kajícníci sedí v žíni a popelu… Smutek dosahuje vrcholu…

Poklekněme po mši sv. do oné kaple, kterou jsme nazvali Getsemanskou zahradou, a modleme se tam, možno-li kněžské hodinky. Je to modlitba Páně v jeho smrtelné úzkosti. Bylo asi kolem 10. hodiny, kdy božský Spasitel opustil večeřadlo ve východní části hory Sionu. »S jedenácti,« praví s nevýslovnou truchlivostí evangelista. Kde jest dvanáctý? — Všichni jdou mlčky, poddávajíce se hlubokému dojmu posledních slov Páně. Procházejí předměstí Ofel, pak sestupují po svahu chrámové hory Mona do údolí… Ulice pusté, úplněk rozlévá své bledé světlo po krajině…

Na břehu Cedronu se Pán asi zastavil a po židovském způsobu pozdravil chrám, jehož mohutné zdivo jim nad hlavou strmělo do výše. Cesta vede přes jižní kamenný most, a již stoupají pomalu vzhůru. Ve vzdálenosti asi 100 m po jejích levici zahrada. Pán otvírá branku… V zahradě rajské začal odvrat od Boha, v zahradě začíná cesta, po které se člověk k Bohu vrátí. »Kam Ježíš chodíval,« praví evangelista. Zrádce zná místo, kde božský Mistr trávil tohoto týdne nejednu noc na rozmluvě s Otcem, a Pán to ví… Nechává osm u branky, a s třemi mizí ve stínu stromoví a křoví. Podle tradice to byla jeskyně, k níž Pán po pěšince zaměřil. Sotva jest z dohledu osmi, zastavuje se… Smrtelná bledost pokrývá jeho tvář, oči vyjadřují hrůzu… On, jenž byl vždycky tak klidný a vždy měl sám sebe naprosto v moci, chvěje se na celém těle. »Smutná jest duše má až k smrti… Smrtelná úzkost se mne zmocňuje, posečkejte zde a bděte se mnou…« Odchází do jeskyně, klesá k zemi a modlí se k Otci po způsobu židovském nahlas, takže ho oni tři mohou slyšet.

Celý článek najdete zde.