Prožíváme posvátné dny, které nás vybízejí rozjímat ústřední události našeho Vykoupení, podstatné jádro naší víry. Začíná Velikonoční triduum, ohnisko celého liturgického roku, ve kterém jsme povoláni rozjímat v mlčení a modlitbě tajemství Umučení, Smrti a Zmrtvýchvstání Páně. Církevní otcové v homiliích často poukazují na tyto tři dny, které nás - jak podotýká svatý Atanáš v jednom ze svých Velikonočních listů – uvádějí „do onoho času, který nám umožňuje zakusit nový začátek, den posvátných Velikonoc, ve kterém se Pán obětoval“ (Lit., 5,1-2; PG 26,1379).

Na dopolední mši svaté se svěcením olejů se shromáždí všichni kněží s jejich biskupem. Během výmluvné eucharistické slavnosti, která se koná výhradně v diecézních katedrálách, budou požehnány olej nemocných, katechumenů a křižmo. Kromě toho biskupové a kněží obnoví své kněžské sliby, skládané v den svěcení. Toto gesto nabývá letos zvláštního významu, protože se koná v Kněžském roce, který Svatý otec vyhlásil na připomínku 150. výročí úmrtí svatého faráře arského. Všem kněžím v závěru svého listu k zahájení tohoto roku papež Benedikt XVI. napsal: „Nechte se po vzoru svatého faráře arského uchvátit Kristem. Tak se i vy stanete pro tento svět a dobu hlasateli naděje, smíření a pokoje!“

Ve čtvrtek odpoledne se bude slavit okamžik ustanovení eucharistie. Apoštol Pavel v listě Korinťanům utvrzuje první křesťany v pravdě eucharistického tajemství, když jim sděluje, co on sám přijal: „Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: »Toto je moje tělo, které se za vás vydává«. Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: »Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku«“ (1 Kor 11,23-25).

Tato slova odhalují zřetelný Kristův úmysl: reálně se pod způsobami chleba a vína zpřítomnit se svým darovaným tělem a prolitou krví jako oběť Nové smlouvy; apoštoly a jejich nástupce zároveň ustanovuje služebníky této svátosti, kterou odevzdává své církvi jako svrchovaný důkaz své lásky.

Působivým obřadem si přitom také připomeneme gesto, kdy Ježíš umýval nohy apoštolům (srov. Jan 13,1-25). Tento čin je pro evangelistu jakýmsi znázorněním celého Ježíšova života a zjevuje jeho lásku až do konce, nekonečnou lásku, která člověka odvozuje a uschopňuje ke společenství s Bohem. Na závěr liturgie Zeleného čtvrtku, církev vkládá Nejsvětější svátost na zvlášť připravené místo, které má představovat Ježíšovo osamocení v Getsemanech a Jeho smrtelnou úzkost. Před eucharistií věřící kontemplují Ježíše v jeho osamocení a modlí se, aby veškeré osamění světa pominulo. Tento liturgický úkon je zároveň pozvánkou, abychom usilovali o vnitřní setkání s Pánem v modlitbě, rozpoznali Ježíše mezi osamocenými, bděli spolu s Ním a spatřili v Něm světlo vlastního života.