Již od 14. září 2007 mohou biskupové a kněží sloužit Mši svatou podle misálu sv. Pia V., upraveného bl. Janem XXIII. Od 14. září 2010 budeme tuto Mši sv., dá-li Pán, sloužit také v našich farnostech. Jak už dříve naznačovali vatikánští představitelé i Svatý otec osobně, mezi motivacemi, které vedou Benedikta XVI. k širšímu zpřístupnění tradiční latinské liturgie, je přání dát věřícím k dispozici nesmírné duchovní, kulturní a také estetické poklady spojené s touto prastarou liturgií.

Ve svém listě všem biskupům z července 2007 Benedikt XVI. Píše, že “záhy po 2. vatikánském koncilu se dalo předpokládat, že používání Misálu z roku 1962 bude žádat pouze starší generace, která s ním vyrostla. Mezitím se však jasně ukázalo, že také mladé osoby objevují tuto liturgickou formu, cítí se jí přitahováni a nalézají v ní formu, jež je jim vlastní při setkání s Tajemstvím Nejsvětější Eucharistie”.

Svatý otec k tomu doslova říká: “Otevřme velkodušně naše srdce a nechejme vstoupit všechno to, čemu sama víra dává prostor. Mezi jedním a druhým vydání Římského Misálu není žádný protiklad. V dějinách Liturgie je růst a pokrok, ale žádný zlom. Co bylo posvátné pro předcházející generace, zůstává posvátným a velkým i pro nás, a nemůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé. Všem přinese dobro, bude-li uchováváno bohatství, které vyrostlo ve víře a v modlitbě Církve” (List Benedikta XVI. biskupům k vydání apoštolského listu o volném užití latinského misálu bl. Jana XXIII., Řím 7. 7. 2007).

Od září 2007 se tedy na mnoha místech po celém světě opět slaví liturgie ve své starobylé formě. (Některé zdroje uvádí, že např. jen v USA počet těchto míst stoupl čtyřicetinásobně!) Od 14. září 2010 se s touto tradiční liturgií můžete setkat také v našich farnostech. Pokud to pro vás bude úplně první tzv. tridentská, neboli tradiční Mše sv., bude vás zřejmě zajímat, čím se liší od té nové, zavedené v roce 1970. Uveďme si alespoň některé nejdůležitější rozdíly:

Podstata Mše svaté – nejen hostina, ale především oběť

Zatímco nová forma Mše sv., jak ji běžně známe z našich kostelů, klade až příliš velký důraz na společenství věřících, ta původní si pečlivě uchovává prvotní a nejdůležitější smysl tohoto obřadu: zpřítomnění Oběti Ježíše Krista, skrze niž je oslavován Bůh a posvěcován člověk. Kněz pak při této Mši sv. nemá věřící na prvním místě nějak zaujmout, povzbudit či dokonce pobavit, ale má za sebe a za všechny sobě svěřené věřící na oltáři přinést Bohu Otci oběť, která jako jediná stačí na odpuštění našich hříchů a vyprošení Božího slitování – je to totiž Oběť samotného Krista. Vše je tedy zaměřeno k Bohu, nikoli k člověku.

Vstupní obřady – důkladná příprava kněze

Kněz se na tuto svoji službu důkladně připravuje modlitbou a soustředěním ještě dříve, než vystoupí k oltáři. Nejdříve sám vyznává svoji hříšnost a nedokonalost a lidé (nebo jen ministrant) se za něj přimlouvají u Boha prosí o odpuštění. Pak se takto Bohu vyznávají ostatní věřící a kněz jim vyprošuje odpuštění hříchů.

Evangelium čtené k severovýchodu

Směřuje-li oltář k východu, pak čte kněz evangelium obrácen k severovýchodu. Toto nasměrování ke končinám temnot a chladu symbolizuje, že i dnes jsou rozsáhlé oblasti, kde lidé evangelium neznají a je naší povinností do těchto duchovních temnot světlo evangelia přinést.

Credo – vždy poklekáme

Ve vyznání víry jsme zvyklí hluboce se uklonit při slovech “Skrze Ducha Svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.” V tradiční liturgii při těchto slovech vždy poklekáme.

Obětování chleba a vína

Zde se kněz modlí krásné a teologicky nesmírně hluboké modlitby, které z nové Mše zcela zmizely. V knize O Mši svaté je najdete na str. 38-41.

Kánon potichu

Po skončení preface začíná Kánon – ústřední okamžik celé Mše, v němž dojde k proměňování. Kněz se jej modlí potichu, téměř neslyšitelně. Je to jakási intimní chvíle, nejposvátnější okamžik. Ticho zde působí jako jakýsi závoj chránící před profanací to, co je křesťanům nejdražší.

Není žádné pozdravení pokoje

Po modlitbě Otče náš kněz rozlomí Hostii a její malý úlomek vpouští do kalicha. Toto spojení Kristova Těla a Jeho Krve symbolizuje Jeho zmrtvýchvstání. Právě v tomto okamžiku tedy kněz zdraví lid zvoláním, kterým i Zmrtvýchvstalý pozdravil své apoštoly (pokoj vám!): Pax Domini sit semper vobiscum – pokoj Páně ať je vždycky s vámi! My odpovíme Et cum spiritu tuo – i s duchem tvým. Nenásleduje žádné pozdravení pokoje, které v nové Mši sv. sice nemusí být, ale většinou se praktikuje.

Pane, nejsem hoden… opakujeme třikrát

Těsně před přijímáním věřících kněz ukáže svatou Hostii a řekne: Ecce, Agnus Dei… (Hle, Beránek Boží…). Lidé odpoví třikrát Domine, non sum dignus… (Pane, nezasloužím si…)

Svaté přijímání v kleče a do úst

Svátost oltářní křesťané v uplynulých staletích přijímali v kleče a do úst a to tak dlouho, že už ani nelze dohledat, kdy přesně tato praxe začala. Víme jen, že v 5.-6. stol. již byla běžnou praxí. Dotýkat se Hostie bylo možné jen v dobách krutého pronásledování, kdy si věřící brali oltářní svátost domů a sami pak přijímali, protože jinak byli připraveni o tuto svátost. Ale pokud byl kněz dosažitelný, přijímání podáváno na ruku nebylo.

Ve 20. stol. se tato praxe svévolně začala objevovat v některých evropských zemích. Často přitom šlo více o vzdor proti Římu, než o teologické důvody. Aby se tento protiprávní stav vyřešil, dal papež Pavel VI. dovolení, aby v těchto případech, zcela výjimečně, bylo podávání na ruku dovoleno. Zároveň však potvrdil, že v celé Církvi má být i nadále zachováno podávání do úst.

Oč tu vlastně jde? Vše se točí kolem naší úcty k této svátosti. Nemůžeme totiž na jedné straně klečet desítky minut před vystavenou Eucharistií a klanět se Pánu v ní přítomnému a zároveň na druhé straně dopustit, aby nám nějaký úlomek Eucharistie upadl na zem a došlo k jeho znesvěcení. Při podávání na ruku je však téměř jisté, že nám na ruce nějaká ta částečka proměněné Hostie ulpí. I proto se podle některých autorů používala v ranných dobách Církve při přijímání na ruku rouška, již si komunikant vložil do dlaně.

Kvůli této opatrnosti kněz po konsekraci drží u sebe ty prsty, jimiž se svaté Hostie dotýkal, aby se až do jejich omytí nad kalichem nedotkl ničeho, na čem by její částečky mohly ulpět. (V nové Mši je toto sepětí prstů, bohužel, jen dobrovolné.)

10. Poslední evangelium

Po poslední modlitbě, po propuštění a požehnání (zde je skutečně v tomto pořadí), jde kněz ještě jednou na evangelijní stranu oltáře a ještě jednou představí lidem Krista v celé Jeho kráse, když čte tzv. poslední evangelium. Je to zpravidla začátek Janova evangelia o vtělení Slova. Toto Slovo je nyní skutečně mezi námi – je v duši každého, kdo jej přijal ve svatém přijímání.  

Závěr. Pokud se zúčastníte tradiční Mše svaté na Jejkově, budete mít k dispozici brožuru O Mši svaté, v níž je celý mešní řád popsán, včetně všech neproměnných modliteb. Vše je uvedeno v latině i češtině a přehledně členěno. V tradiční Mši sv. se tedy rychle zorientujete.

Kdo si přeje lépe porozumět starobylé liturgické tradici, měl by mít také knihu Přistoupím k Božímu oltáři. V ní najde podrobné vysvětlení a také teologické zdůvodnění jednotlivých modliteb a gest. Obě publikace jsou k dostání v sacristii.