Naše křesťanská víra nikdy nesmí zapomenout na radost, která má kořeny právě v Božím Vtělení – Verbum Caro factum est – Slovo se stalo Tělem!

Tato radost tedy pochází z jistoty, že nás Někdo chtěl a chce. Máme určitý úkol. Jsme přijímaní, milovaní. Josef Pieper ve své knize o lásce ukázal, že člověk může přijmout sebe samého jedině tehdy, když je sám přijat někým druhým. Potřebuje bytí druhého, který mu nejenom slovy říká: je dobře, že jsi.

Jedině tehdy, je-li ono „já“ přijato, může pak také přijmout samo sebe. Kdo není milován, nemůže milovat ani sebe samého.

Toto přijetí přichází především od druhé osoby. Avšak každé lidské přijetí je křehké. V posledku potřebujeme přijetí bezpodmínečné. Jedině, pokud mne přijme Bůh a nabudu o tom jistoty, definitivně vím: je dobré, že jsem. Je dobré být lidskou osobou. Tam kde člověk nevnímá, že je přijat Bohem, že je Bohem milován, ztrácí se pak odpověď na otázku, zda je opravdu dobré existovat jako lidská osoba.

Tam kde převládne pochybnost o Bohu, následuje pak nevyhnutelně pochybnost o samotné existenci lidí. Dnes vidíme, že se tato pochybnost šíří. Vidíme to v nedostatku radosti, ve vnitřním smutku, který je možné vyčíst z mnoha lidských tváří.

Jedině víra mi však dává jistotu: je dobré, že jsem. Je dobré existovat jako lidská osoba. Je to ten nejkrásnější plod Vánoc: Bůh přichází na tuto zemi, aby naše lidství mělo smysl!