Klement Maria Hofbauer se narodil 26. 12. 1751 v Tasovicích u Znojma. Jeho otec byl Čech, matka Němka; v budoucím světci bylo tedy něco slovanského i germánského.

Chtěl být knězem, ale nebylo na studie, a proto se učil ve Znojmě pekařem. Nakonec přece jenom s pomocí jednoho dobrodince vystudoval ve Vídni teologii a v Římě vstoupil do řádu redemptoristů. Po složení slibů a vysvěcení na kněze se pokoušel v josefínském Rakousku zavést svůj řád, ale na to nebylo v té době ani pomyšlení; nakonec mu bratrstvo svatého Bruna ve Varšavě přidělilo zpustlý kostel sv. Benna. Tam působil Hofbauer dvacet let.

Začátky byly těžké, chybělo téměř vše a nikdo nepomáhal. Založil s velkými potížemi školu pro chudé, kde mohl brzy vyučovat tři sta padesát chlapců, a pro nadanější školu latinskou; zanedlouho k nim připojil dívčí školu.

Chodil žebrat pro své malé svěřence, a jednoho dne zažil příhodu, která o něm říká vše. Když se na kohosi obrátil s prosbou, plivl mu ten člověk do obličeje. „To bylo pro mne,“ řekl na to Hofbauer. „Ted' mi dejte také něco pro mé chudé děti.“ A ten muž, celý ohromený i zahanbený, mu beze slova vyplatil velkou částku.

Často přiváděl ze svých pochůzek po městě děti bez rodičů, jak je sebral na ulici. Začas se malý kostel sv. Benna stával stále víc náboženským střediskem nejen pro německé katolíky, ale pro celé město. Zavedl tam „nepřetržité misie“; v neděli a ve svátek začínaly bohoslužby už v pět hodin ráno, zpovídalo se, kázalo, a kde bylo třeba, nasadil „laické apoštoly“.

Když byl jmenován generálním vikářem řádu pro země na sever od Alp s posláním zakládat pobočky, kláštery, jezdil do Německa, Švýcar i Francie; zpočátku měl na několika místech úspěch, ale nakonec nové pobočky ztroskotaly. Nové neštěstí: Napoleon zrušil r. 1808 klášter sv. Benna a řeholníci byli pod vojenskou stráží dopraveni do pevnosti Küstrin a teprve po čtyřech týdnech mohli odejít do svých zemí. Většinu z nich Hofbauer už nikdy nespatřil.

Vydal se s dvěma druhy do Vídně s úmyslem cestovat dál do Švýcar nebo Kanady, ale nakonec tam zůstal až do smrti. Působil především ve zpovědnici a na kazatelně, byl duchovním správcem nejen sester, ale zakrátko i nesčetných obyvatel hlavního města. Nebyl rozený řečník, jeho slovní výraz byl dosti drsný, a přesto se před kazatelnou tísnili lidé prostí i vzdělaní; nalézali v jeho slovech to, co u osvícenských farářů marně hledali. Cítili v jeho slovech pevnou víru: „Nemohu pochopit, jak může být člověk bez víry,“ říkával.

Prostý kněz se stal středem kruhu významných umělců, spisovatelů, učenců; a přitom stejně myslil na své chudé, nemocné, za nimiž chodil do domů. Kdo ho viděl v jeho nuzném vídeňském příbytku, neřekl by, že je zván s úctou mezi šlechtu, že je poradcem nunciů a bavorského korunního prince Ludvíka; měl nepřímo vliv na jednání vídeňského kongresu.

V posledních letech svého života byl k cizím lidem nápadně zdrženlivý; měl k tomu důvod, nejeden z nich se vykuklil jako agent státní policie. Ukázalo se brzy, že je stále hlídán, občas mu zakázali kázat, a dokonce ho nutili, aby podepsal vypovězení ze země. Ujal se ho naštěstí císař František, a chtěje starému muži vynahradit policejní křivdy, splnil mu jeho nejvroucnější sen: podepsal roku 1830 dekret o připuštění redemptoristů do Rakouska. Jejich příchodu se však už tento „apoštol Varšavy a Vídně“ nedočkal, zemřel  15. 3. 1820 ve Vídni. Je pochován v kostele Panny Marie Na nábřeží ve Vídni.