Tento svátek zavedl pro Církev Pius XI. v roce 1925. Bylo to po první světové válce, po dobách složitých a problematických, v lecčems podobným těm našim.

Liturgický rok, v jehož závěru se pomalu ocitáme, je znamením dějin spásy a jejich koruny – Krista. 

„Král“, „království“, vyjadřují takové uspořádání světa a společnosti, které v co největší možné míře směřuje k ideálnímu stavu, k vládě spravedlnosti a prosperity, zosobněné a garantované postavou krále, který se za výkon své moci neodpovídá nějaké lidské instituci, například parlamentu, kterým může i pohrdnout, ale přímo Bohu, autoritě svrchované, již nelze oklamat.

Mluví-li Církev o Kristu jako o králi, pak v první řadě proto, že se Kristus sám před Pilátem za krále označil. Zároveň tím vyznává víru v to, že Kristus skutečně vládne a na zemi mají smysl jen takové vlády, které se nepovažují za vrchol moci, ale naopak respektují nad sebou autoritu mnohem vyšší – Krista Krále.

Když zmíněný papež Pius XI. tento svátek zaváděl, napsal: Žádáme-li, aby Kristus byl uctíván celým katolickým světem jako Král, chceme tím lidské společnosti poskytnout nejúčinnější lék proti moru, který ji zachvátil. Vše začalo popíráním svrchovanosti Kristovy nade všemi národy; Církvi se upíralo právo, které jí dal Kristus, totiž právo učit všechny národy, dávat zákony, řídit národy, které má Církev přivést k věčné blaženosti.

Potom se náboženství Kristovo začalo přirovnávat k nepravým náboženstvím a klást jej na stejnou úroveň. Pak byla Církev podřizována státní moci a vydávána takřka libovůli vladařů a státních úřadů. Někteří šli tak daleko, že chtěli nahradit božské náboženství jakýmsi náboženstvím přirozeným nebo prostě náboženským cítěním. Ano našly se i státy, které se domnívaly, že se mohou obejít bez Boha, a za své náboženství prohlásily bezbožectví a opovrhování Bohem.

A jaké je ovoce toho všeho? Všude tam je rozseto símě nesvornosti a je rozšířena bezuzdná hrabivost, která se nezřídka zakrývá rouškou obecného blaha a lásky k vlasti, a z toho vznikají roztržky mezi občany a ona slepá a bezměrná sebeláska, která nehledá nic jiného než vlastní prospěch a zisk, a podle toho hodnotí všechno ostatní: je zcela podvrácen rodinný mír opomíjením povinností a nedbalostí; jednota a pevnost rodiny je otřesena; a konečně lidská společnost je rozvrácena a řítí se do záhuby.

Svátek Krista Krále, který se má slavit od nynějška každoročně, vzbuzuje v nás živou naději, že si lidská společnost pospíší vrátit se šťastně k nejmilejšímu Spasiteli. Úlohou katolíků by mělo být připravovat a urychliti tento návrat svou horlivou činností; avšak mnozí z nich, jak se zdá, postrádají tu autoritu, jež náleží těm, kdo nesou pochodeň pravdy. Tuto nevýhodu lze snad připsat na vrub liknavosti nebo bázlivosti dobrých, kteří se buď úplně zdržují odporu anebo odporují jen slabě.

Proto nepřátelé Církve nabývají větší smělosti a odvahy. – Jestliže však věřící pochopí, že pod praporem Krista Krále jsou povinni bojovati statečně a bez ustání, budou-li proniknuti ohněm apoštolátu, pak se budou snažit získat pro svého Pána odpadlé nebo nevědomé a hájit jeho práva, aby nebyla nijak porušována.

Vskutku, čím více se přesladké jméno našeho Vykupitele nedůstojně opomíjí na mezinárodních konferencích a v parlamentech, tím horlivěji musí být hlásáno a tím hlasitěji musejí být vyhlašována práva Kristovy královské důstojnosti a moci.

A jaký užitek můžeme očekávat pro Církev, pro stát i pro jednotlivé věřící z tohoto uctívání Krista Krále?

Tyto pocty, které se mají prokazovat našemu svrchovanému Pánu, mají lidem připomínat, že Církev, která byla Kristem založena jako samostatná společnost, musí z přirozeného práva, kterého se nemůže vzdáti, vyžadovat plnou svobodu a nezávislost na státní mocí. Církev nemůže záviset na cizí vůli pří vykonávání úkolu, který jí byl Bohem svěřen, a tím úkolem je: učit, řídit a vést k věčné blaženosti všechny ty, kteří patří k říši Kristově.

Státům pak tato oslava svátku, bude připomínat, že jak soukromé osoby tak i státní úřady a vládnoucí osoby jsou vázány povinností veřejně Krista uctívat a být ho poslušny. Bude jim připomínat poslední soud, při kterém Kristus přísně pomstí bezpráví, které mu bylo způsobeno, když byl nejen vyhoštěn ze státního života, nýbrž také když byl opovržlivě stavěn stranou a nechán bez povšimnutí. Neboť jeho královská důstojnost vyžaduje, aby celý státní život byl zařízen podle božích přikázání a křesťanských zásad, a to jak v zákonodárství, tak v soudnictví a tak i ve výchově mládeže podle zdravé nauky a neporušené mravnosti.

Mimo to, je podivuhodné, kolik síly a ctností budou moci věřící křesťané načerpat z vysvětlení této pravdy, aby svůj život zařídili podle pravých křesťanských zásad.

Budou-li totiž vladaři a úřady mít na paměti, že nevládnou ze svého práva, jako spíše z příkazu a v zastoupení božského Krále, pak je zřejmé, jak svatě a moudře budou užívat své moci, a jak při vydávání a provádění zákonů budou mít na zřeteli obecné blaho a lidskou důstojnost svých poddaných.

Rozkvete a upevní se pokoj a pořádek, protože bude odstraněna každá příčina neklidu. Uvidí-li občan ve vladaři a v jiných vedoucích osobách státu jen lidi, kteří jsou mu svou přirozeností rovni, nebo shledá-li, že jsou z nějaké příčiny nehodní nebo že zasluhují výtky, nevypoví jim kvůli tomu poslušnost, když v nich bude vidět obraz a autoritu Krista Bohočlověka.

Kdyby říše Kristova skutečně v sebe pojímala všechny lid, znamenalo by to mír, který přinesl na zem Král míru, který přece přišel „všechno smířit“. On „nepřišel, aby se mu sloužilo, nýbrž aby sloužil“. A ačkoliv Je „Pánem všeho“, dal nám příklad pokory a stanovil ji jako zákon spojený s přikázáním lásky. On také pravil: „Mé jho je sladké a moje břímě je lehké“.

Jaké štěstí by zavládlo na světě, kdyby se všichni jednotliví lidé, rodiny i státy nechaly řídit Kristem! „Potom konečně by bylo možné vyhojit mnoho ran; pak by právo nalezlo svou dřívější autoritu, obnovil by se krásný mír a zbraně by vypadly z rukou. To vše čeká na národy, které ochotně přijmou vládu Kristovu, budou ho poslouchat a každý jazyk vyzná, že Pán Ježíš Kristus je ve slávě Boha Otce.“


Podle encykliky QUAS PRIMAS papeže Pia XI. zpracoval P. Vojtěch Protivínský